středa 14. září 2016

YMCA Lakeside

Na začátku tohoto roku jsem uvažovala, kde strávím letošní prázdniny. Když jsem v lednu našla na stránkách nicm.cz možnost odjet jako dobrovolník do YMCA Lakeside, neváhala jsem a poslala přihlášku.

Před pár týdny jsem se z Lakeside po 2 měsících vrátila. Začátek pobytu sice nebyl jednoduchý, protože jsem přijela jako první a nedostala jsem od hlavní šéfové žádné informace o práci, jídle ani kapesném, ale postupem týdne jsem na vše přicházela. Jako jediné negativum tedy vidím nezájem šéfové o dobrovolníky, zda se nám daří dobře či máme nějaký problém. Často dávala najevo, že jsme tu spíše jako brigádníci než dobrovolníci. Dobrovolnictví zřejmě vnímá jinak než ho znám tady v ČR.

Jinak ale pobyt hodnotím kladně. Byla jsem spokojená, jak s prací v kuchyni, kde jsme měly na starosti hlavně mytí nádobí, hrnců a úklid kuchyně. Mezi zaměstnanci jsme si našli přátelé. Vždycky budu postrádat náš team ze South campu :)


 
 



Pokud máte rádi přírodu, v Lakeside se vám bude líbit. Příroda je opravdu nádherná, pořád je co objevovat a při každém výletě jsem zašla. Navštívili jsme jak vesnici, tak menší městečka. Za krásné výlety vděčíme hlavně Robinovi a Dereckovi.

 
 

Také místní lidé mě překvapili tím, jak jsou příjemní a hodní. Když jsme se byli podívat s Milošem, Jančou a Verčou na mši v nedalekém kostele, dostalo se nám moc hezkého přijetí. Jednou jsem se vydala na procházku a došla do neznámé vesnice. Naštěstí, když jsem se ptala jednoho místního na cestu, nabídl mi, že mě zaveze až do campu.


Když jsem se do Lakeside hlásila, bála jsem se, jak to bude se stravou, jelikož musím držet bezlepkovou dietu. Překvapilo mě, že dieta nebyla komplikací a nikdy jsem nebyla jediná. Naopak každý týden spousta dětí měla nějakou dietu. Když pominu drobnosti, že jídelníček nebyl úplně zdravý, kvůli tomu, že většina jídla byla smažená, že mi chybí ovoce bylo překvapením a zeleninového salátu se nemělo moc brát - prý je pro chuť a ne pro jídlo -  byla jsem ráda, že vůbec mi dieta byla umožněna a nabídka bezlepkového byla obrovská.

Pokud vám nevadí práce v kuchyni nebo v housekeepingu, zhruba 35 hodin za týden, a máte rádi přírodu, jeďte do Lakeside.

Chtěla bych poděkovat české YMCE, hlavně Ivě, za možnost být dva měsíce v Anglii a poznávat přírodu kolem Lake District a také Čechům. Pokud na tento článek náhodou narazíte - Verčo, hodně štěstí v dalších dnech v Lakeside, Jani, my se uvidíme, až zase začne uni a Miloši, bez tebe by tam nebylo tolik srandy a ještě jednou díky za bezlepkový chleba a dobroty.

středa 7. září 2016

Ohlédnutí za EYYWC 2016

Celý rok jsem uvažovala nad tím, zda vyrazit s Ymkou do zahraničí. Chtěla jsem poznat lidi z YMCA z jiných zemí, zjistit, jak to funguje u nich apod. Proto jsem se rozhodla přihlásit na EYYWC neboli European YMCA Youth Workers Camp, který se konal v Michelstadtu v Německu. Už od dubna moji emailovou schránku plnily emaily z YMCA ohledně kempu, až mi z toho šla hlava kolem. Nekonečné vyplňování papírů a nejhorší na tom bylo, že to bylo v angličtině. Také nám přicházelo mnoho informací a možnost vybrat si kurz, kterému se budeme věnovat celý týden a do něj se taky zapsat. Bez váhání jsem si ze všech možností vybrala právě Treehouse, což mě nejvíce zaujalo, jelikož se jednalo o šplhání na stromy a tam stavění „domu“. Ten kemp mě tak nadchnul, že jsem přemluvila další dva lidi z naší Ymky, abychom mohli společně vyrazit vstříc zahraničnímu dobrodružství.

Po vstávačce v nekřesťanskou ranní hodinu (čtvrtou hodinu ranní) jsme vyrazili autobusem do Prahy, kde jsme měli sraz z ostatními účastníky z YMCA Orlová (Šimonem a Mirkem). Po strastiplné cestě autobusem a poté i vlakem jsme zdárně dorazili do cíle. V Michelstadtu na nádraží na nás čekalo auto, které nás odvezlo přímo do tábora, který byl kousek za městem. Kvůli zpoždění jsme dorazili až na večeři. Všichni nás tam zvesela vítali, objímali či potřásli rukou, jakoby jsme se znali odjakživa, ale přitom jsem se viděli poprvé v životě. A všichni mluvili anglicky. Jen co jsme se pozdravili, hned spustili angličtinu. Zahlcovali nás otázkami s radostí, že konečně vidí lidi z Čech. Já jen stála, možná i s otevřenou pusou a nevěřícně zírala, kam jsem se to přihlásila. Abyste se dostali trochu do obrazu, tak vám na sebe budu muset něco prozradit. A to je to, že moc nemám ráda angličtinu a jakmile mám mluvit anglicky, tak se stydím Skoro by se dalo říct, že ze sebe nevydám, ani hlásku. A najednou jsem na místě, kde se můžu dorozumět jen díky angličtině. Po krátkých odpovědích, které jsem přes svou stydlivost rychle poskládala dohromady, nevím, jestli vůbec byly gramaticky správně, jsem se konečně dostala z toho hloučku vítajících. Bez mluvení jsem se bezpečně  probojovala k večeři. Nejhorší bylo zjištění, že zbývá ještě 7 dní do konce. Když každý nasadil svůj jazyk, tak jsem si připadala, jako při stavbě babylonské věže. Celé to v podstatě vypuklo večerním programem, který jak je zřejmé byl také v angličtině. Pomalu, ale jistě jsem se s tím smiřovala.

Aby to nebylo moc dlouhé, tak vám nebudu popisovat každý den do detailu, ale zažili jsme spoustu legrace, zábavy, nabyli nových zkušeností, získali nové přátelé po celé Evropě a pro mě to byl i úžasný čas s Bohem, kdy se člověk mohl sdílet o věcech s lidmi z jiné země a přitom jsme si skrze křesťanství a Ymku mohli být tak nesmírně blízko, opravdu jakoby jsme se znali už předtím. Každé dopoledne bylo ranní sejití v hlavním stanu, kde byl společný program, pokaždé to měl na starost jiný stát a měl dané téma na 45 min. Dokonce to jeden den vyšlo i na nás. Měli jsme téma modlitba, způsoby modlitby, rozdílnost modlitby, síla modlitby, společná modlitba,… dlouho jsme si s tím lámali hlavy, jak to pojmeme a ztvárníme, ale nakonec jsme to dali dohromady. Poté se každý odebral na ten svůj daný kurz a tam pokračoval jeho program.

Já a Lucka, která je taky z Čech, jsme byly na treehouses. Bylo to prostě skvělé. Tento kurz vedl jeden Rus a dva chalani ze Švýcarska. Bylo nás tam asi 20 ze všech možných zemí. Byli tam Němci, Rusové, Ukrajinci, Islanďané, Irka, Britové, Švýcaři a my. První dopoledne jsme strávili tím, že jsme se učili uzly, jak bezpečně přivázat kládu ke stromu a pak si bez strachu na ni vesele poskočit, lézt do 10m na holý kmen díky sedákům a expreskám a samozřejmě bezpečnost při práci. Uběhlo to jako voda a nemohla jsem se dočkat dalšího dne, kdy jsme měli začít stavět. Další den to vypuklo. Začali jsme stavět a obnášelo to vzájemnou důvěru a hlavně komunikaci. Hrozně mě to bavilo, ani nejde popsat jak. A naše vzájemná komunikace byla děsná legrace. Nikdo netušil, že se budou používat taková slova, co se normálně člověk ve školách neučí, jako názvy uzlů, různých lezeckých pomůcek,... takže to povětšinou probíhalo u všech stejně. Bylo jen pokřikování jmen a ukazování, popřípadě člověk dodal barvu předmětu. Všichni jsme se té jazykové bariéře smáli. Při té práci si člověk mohl i povídat a zjišťovat, jak to chodí v jiné Ymce, co dělají a bylo to pro mě obohacující. Mohli jsme se navzájem obohacovat v tom, co děláme. Obzvláště s Rusy a Ukrajinci, s kterými jsem mohla mluvit česky a oni rusky či ukrajinsky a rozuměli jsme si. Celá stavba zabrala každé dopoledne toho týdne vyjma jednoho dne, kdy byl celodenní výlet. Strašně rychle mi to uteklo. Strávili jsme na tom 4 dopoledne což dělalo 15h práce a největší šok byl, že další den jsme to měli bourat. Proto jsme toho využili a jednu noc jsme tam přespali. Další den dopoledne měla naše celotáborová práce skončit během pár hodin, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, byl to hrozně zvláštní pocit, když stojíte na něčem, co si pod sebou podřezáváte a pak to pod vámi spadne a s vámi to cukne a díky sedáku zůstanete viset na stromě. Byla jsem nesmírně ráda, že jsem tohle vše mohla začít, ale samo o sobě by to stavění nebylo tak dobré, kdyby tam nebyli ti lidé, kteří teď každý z nich má speciální místo v mém srdci.

Každé odpoledne byly tak zvané experiences, což bylo něco jako workshop. Vždy se člověk někam zapsal a tam se pak mohl podívat. Dozvěděl se, jak to chodí v jiné zemi či co daná zem dělá v Ymce za aktivity, co se tam hraje za hry, a mohl si to člověk vyzkoušet. Bylo to zajímavé, dokonce i my z Čech jsme na jedno odpoledne měli připravený tento program.
A večery? Ty byly super, všichni jsme se opět sešli ve velkém stanu a byl tam program, při kterém jsme hráli i hry. Poté si člověk  mohl zajít do bistra, které každý den  měla na starosti jiná země a rozdávala tam na ochutnávku nějaká jejich jídla. Některé večery byly i u ohně, kde se sešly 2-3 chatky a mohli se navzájem poznat. Každý večer bylo sdílení s lidmi z chatky, toho co jsme prožili daný den. Bylo to povzbudivé slyšet, jak to tam každý jinak prožívá a super bylo, že jsme to pak každý zakončil modlitbou. Teda aspoň takhle to probíhalo v naší chatce.

Ovšem nejlepší byl poslední večer. Z našeho „stromového domu“ se udělal velký oheň pro celý tábor a po celém tábořišti bylo 5 stanovišť, kde se vždy mohl člověk zastavit a prožít speciální chvíli s Bohem. Když si každý prošel, to co chtěl, tak jsme se sešli u toho velkého ohně a společně jsme klábosili, zpívali apod. Nikomu se nechtělo odcházet spát, všichni věděli, že je to poslední den.

Sobotní ráno nepřineslo moc úsměvů na tvářích, protože se nikdo nechtěl loučit. Ale muselo to přijít, všichni jsme se na konci rozloučili a objali. I přesto, že jsem první den byla nešťastná, kde to jsem, nikdy bych to za nic nevyměnila a klidně bych na takovém táboře byla celé prázdniny. Nikdy na tuhle zkušenost nezapomenu a věřím, že se mi zas naskytne další. 



Ráchel Jiroutová
YMCA Děčín - skupina Cvikov

pátek 2. září 2016

Skvělý evropský tábor YMCA v německém Michelstadtu!


Na konci července proběhl v německém městě Michelstadt evropský YMCA tábor pro pracovníky s mládeží, kde se mladí lidé z nejrůznějších států Evropy od České republiky po Island, Rusko, Skotsko, Ukrajinu mohli společně setkat a prožít spolu týden plný zážitků a dobrodružství.


Tábor začínal jak jinak než seznámením všech a celého světa, pamatuji si, že naše země byla pojmenována jako země, kde se vypije nejvíce piva na světě, inu co se dá dělat. Druhý den následovaly již samotné workshopy – samozřejmě nemohl chybět TENSING, ale také byl kurz pro pracovníky s mládeží, sporty, dále workshop, kde stavěli celý týden lesní domek, a také media tým, který zpracovával fotky a tvořil videa z celého tábora. Největší nával byl asi ve skupině stavějící lesní domek a taky ve skupině TENSING. Já osobně jsem byl v media týmu, takže jsem viděl všechny postupné kroky a vývoje v jednotlivých kurzech a musím říct, že práce byla odvedena opravdu skvěle. Na lesní domek jsme se mohli podívat poslední večer, kdy bylo na samotném domku každovečerní bistro.


Jak probíhal celý týden? Ráno byl vždy společný program na nejrůznější témata (např. jazykové bariéry, rozdílnosti, atd.). Po společném programu následovaly vždy workshopy, až do oběda. Po obědě byl odpočinek, který já jsem prožíval na poradě vedoucích, která se většinou protáhla až do začátku zkušeností, kde tedy kdokoli mohl cokoli nabídnout ostatním. Já jsem byl například na ruském vaření, kde jsme dělali palačinky, či na improvizačním divadle. Po večeři následoval nejrůznější program – jako například populární TED talk, tedy každý mohl v omezeném čase zmínit nějaký svůj podnět a pak byl kratší čas na otázky, nebo hry, spirituální procházku a mnoho jiného.


Zažili jsme také celodenní výlet do Wiesbadenu, kde jsme mohli prožít prohlídku světa techniky a vědy, která byla okouzlující a kde by se dalo strávit celý den, jenže odpoledne jsme měli ještě procházku po samotném lázeňském městě. V poslední den samozřejmě bylo velké vystoupení a prezentace všech workshopů a zkušeností a všeho, co jsme se mohli naučit.


Takto ve stručnosti, jak probíhal Evropský tábor YMCA pro pracovníky s mládeží. Prožili jsme ještě mnoho dalších dobrodružství, ale to by bylo na delší povídání. Je však velká naděje, že za dva roky bude další ročník tohoto tábora v Česku, tak se můžete přijet podívat a zhodnotit sami.   

Miroslav Sedláček,
1. září 2016, Orlová



            

čtvrtek 1. září 2016

Tábor pracovníků s mládeží YMCA 2016 v Michelstadtu



Asi proto, že se jmenuji Šimon, nebo možná jen kvůli tomu, že pohled z okna sliboval hezké počasí, jsem se nechal přemluvit a vyrazil jsem ve dnech 23. – 30. července společně se čtyřmi dalšími lidmi na Tábor pracovníků s mládeží YMCA do německého „vesnického města“  Michelstadtu, které se nachází asi 60km jižně od Frankfurtu. Na počátku byl formulář, přihláška na tábor. Po vyplnění a odeslání začaly přicházet další a další, které vyžadovaly mé soustředění - výběr kurzu, organizace ranního programu, vlastní workshop a účast v kapele, do které jsem se přihlásil jako bubeník.
Z Orlové jsme vyjeli v sobotu 23. července kolem 3. hodiny ráno, abychom vlakem z Havířova dorazili včas do Prahy, kde na nás čekala skupinka 3 dalších lidí, abychom jako celá česká skupina cestovali pohromadě, autobusem z pražské zastávky Florenc. V batozích jsme měli haldu typických českých potravin, které nám je značně přitížily. Ještěže brzy zmizí a zpátky už je nepovezeme! J Já jsem k povinné výbavě oblečení přidal ještě paličky, metronom, sluchátka a klíč k ladění bicích.
Do Frankfurtu jsme dorazili včas, s Regiojetem předpovídanou rezervou, a začali se ohlížet po nějakém místě k nákupu jízdenek do Michelstadtu. Nalezli jsme - automat, automat, automat. Než jsme našli normální pokladnu, vlak nám samozřejmě ujel a my čekali na další spoj. Do tábora jsme volali, že jsme stále naživu a že přijedeme trochu později.
Z nádraží nás vyzvedl jeden z hlavních organizátorů s malou dodávkou, kam jsme se vešli všichni i s batohy, a odvezl nás pár kilometrů do tábora. Díky hodince strávené ve Frankfurtu na nádraží jsme zmeškali tradiční exkurzi po táboře a přišli jsme právě včas na večeři. V táboře nás přivítal YMCA trojúhelník, který nám prozradil, že jsme skutečně na správném místě. Tábor sestával z budov jídelny, kanceláře (haciendy) a hygienického koutku. Uprostřed zelené louky stál hlavní stan a dokola byly rozestavěny chatky. Kousek od stanu nahoru do kopce stál veliký kříž a na opačně straně bylo volejbalové hřiště. Týden v táboře uplynul velmi rychle, takže dění přiblížím také jen velmi rychle a pouze to nejdůležitější.
Každý z účastníků si v přihlášce vybral svůj kurz, který mu byl nejbližší a který by mu měl pomoci v tom, co bude v budoucnu v YMCe dělat. Já jsem si vybral kurz Tensingového vedoucího. Bylo to velmi zajímavé a myslím, že bych s novými zkušenostmi chtěl něco začít i v Orlové. Kurzy byly každý den tři hodiny. Tensing začínal hraním her, rozcvičkou a rozezpíváním. Pak nám v Tensingu zkušení vysvětlovali něco trochu z teorie – tvorbu zajímavého programu, přístup k lidem, rozdělení a předávání úloh v Tensingu , získávání lidí či prostředků k realizaci. Na konci týdne měl Tensing předvést, co se naučil na „velké show“.
Mimo kurzy si každý měl připravit program pro ostatní. Docela dlouho jsem nad tím uvažoval a po vyloučení bubenického workshopu, který by byl poměrně náročný – nejen na paličky – jsem se rozhodl, že naučím skupinu zpěváků nějaké chválící písničky. Vybral jsem tedy 4 písničky, které znám a které jsem byl schopen učit. Do toho mě Češi přemluvili, abych přidal jednu českou písničku, a už to bylo. Na můj program se lidé mohli přihlásit dvakrát – v pondělí a ve čtvrtek – poprvé v rozsahu 8 a podruhé 5 osob. Česká písnička měla samozřejmě největší úspěch – písnička „Kdo je králem džungle (Hu, hu)“ se na různých místech tábora ozývala po celý týden. Potěšilo mne, že nezapadly ani ostatní písničky a člověk mohl běžně poslouchat zpěvy o banánu, kiwi a mangu, které jsem použil jako rozezpívání. Nechci se tím chlubit, ale podle mého názoru se mi to docela povedlo.
Ve středu byl výlet. V 10 hodin jsme vyrazili směrem ke koupališti, abychom tam nasedli do autobusů. Hlavní zastávkou bylo muzeum optických a fyzikálních klamů. Kousek za muzeem jsme dostali grilovaný oběd a dvouhodinové volno. Mohli jsme například vidět (nebo vlastně nemohli J) „Slepý bar“ – dobře zatemněný bar ve sklepní části muzea, ve kterém rozléval slepý barman. Ten přijal objednávky jak německy nebo anglicky, tak rusky či ukrajinsky (ukrajinskou ruštinou – pro přesnost), takže někteří si dobře procvičili rodný jazyk. Já jsem to v absolutní tmě dlouho nevydržel a nepozorovaně jsem se vytratil, což v té tmě nebylo těžké… Jakýkoli pokus o focení skončil černě, a to doslova. Poté jsme odjeli autobusem a dostali 4 hodiny na procházení po městě Wiesbaden. Po návratu do tábora kolem 10 hodiny se nikomu nic nechtělo.
Poslední den v táboře byla přehlídka, která zahrnovala představení některých workshopů a kurzů. Tensing měl na starosti „velkou show“ s hrami, hudbou a tancem. Potom následovala diskotéka a táborák.
Poslední den byl velmi dlouhý. Rozloučení se všemi účastníky si vyžádalo čas. Každý měl zážitky a chtěl si sdělit poslední dojmy s jinými národnostmi. Někteří to zvládli za 2 minuty, jiní jich potřebovali 15.
Protože náš autobus vyjížděl z Frankfurtu ve 23:15 a tábořiště nám bylo otevřeno jen do 13 hodiny, kvůli dalšímu příchozímu táboru, rozhodli jsme se strávit čas na koupališti a potom se projít po městě. Vyšlo nám pěkné počasí – svítilo slunko a občas se zatáhlo, abychom se nespálili. Večer jsme se dostali do Frankfurtu a odjeli do Prahy. Z Prahy do Havířova a z Havířova domů do Orlové. Další den do práce a teď píšu článek o tom, jak to vlastně všechno bylo.
Tábor byl pro mě skvělou zkušeností a rozhodně bych se rád znova aspoň setkal s lidmi, které jsem na táboře potkal,  třeba za 2 roky na dalším táboře. A přestože bych se rád podíval i do Španělska nebo Portugalska, doufám, že by se tábor mohl konat i někde blíže, třeba v Česku :)

pondělí 22. srpna 2016

Co to je Coasteering a jak postavit stan ve stanu


Léto v YMCA Greenhill utíká velmi rychle, zvláště když nemáte čas se nudit. A to na táboře plném outdoorových aktivit se 60 až 80 hlučícími dětmi opravdu nemáte. Během předchozích šesti týdnů jsme postupně zlepšovali náš kolektiv a spolupráci letních dobrovolníků. Jedna ne tak dobrodružná ale všemi oblíbená aktivita je pravidelný páteční nákup v obchodě Tesco. Seznámili jsme se i s ostatními dobrovolníky, kteří tu tráví celý rok. Podnikli s nimi několik aktivit, jako byl společný výlet do Belfastu, fotbalový turnaj proti ostatním zaměstnancům YMCA nebo kvíz o naších mateřských zemích. Zlepšili jsme naši schopnost porozumět dětem mluvícím anglicky velmi rychle. Uvedli v praxi naše nabyté znalosti z tréninku a poznali krásy nejen okolní krajiny při výletech s dětmi do přírody. Nicméně pomalu ale jistě se začíná projevovat částečná únava, která je ale zároveň velmi dobře kompenzovaná množstvím zážitků, takže tím se velmi rychle dorovnává.




Jedním z vrcholných zážitků byl víkend strávený na severním pobřeží Severního Irska. Další skvěle strávený čas během našeho dvouměsíčního pobytu, kde jsme nabrali síly do dalších týdnů. V pátek odpoledne jsme se vydali na cestu. Tříhodinová cesta se nezdála ani tak dlouhá, když jsme ji strávili povídáním a vtipkováním s lidmi, které máme rádi. V kempu jsme si postavili stany již téměř ve tmě, jeden stan měl rozměry padáku, tak jsme ho přejmenovali na palác, načež se ukázalo, že některé vnitřní části chybí a tak byl nakonec jen pro 2 lidi, později se dovnitř pod plachtu vešel ještě jeden stan – a to není překlep, opravdu jsme měli stan ve stanu, tomu říkáme luxus Severního Irska. Druhý den jsme navštívili turisticky oblíbené cíle - Carrick a rede – lanový most, Giant ´s Causeway – oblast se sloupcovým čedičem na pobřeží a Dark Hedges – ulici lemovanou nádherně spletitými stromy, známou hlavně díky seriálu Game of Thrones. Scenérie na severním pobřeží jsou opravdu úžasné.



Ale vůbec nejsilnější zážitky v každém zanechal CoasteeringNI – v neoprenech, helmách a záchranných vestách jsme šplhali po útesech nahoru, pak z nich skákali a snažili se plavat ve vlnách. Některé vlny byly poměrně velké a klidně nás strhly zpět do moře, i když jsme se snažili ze všech sil pevně držet útesu. Skoků do vody bylo nespočet, ale ty nejvyšší opravdu stály za to. Když padáte osm a více metrů hluboko, trvá to snad hodinu a vy si říkáte, kdy už konečně bude konec. Nicméně když ten konec přeci jen přijde a vy se dotknete vytoužené hladiny, přijde s ním i naprostý pocit blaženosti. Je to neuvěřitelný a nepopsatelný pocit, pokořit alespoň o kousek své limity. Opravdu jeden z nejlepších zážitků našeho života a proto vřele doporučujeme (doufáme, že i v budoucnu budeme mít ještě někdy možnost znovu opakovat tento jedinečný zážitek).
Odměnou za vyčerpávající výkon na mořském pobřeží nám bylo večeře ve vyhlášené místní restauraci. Většina si dala hráškovou polévku s chlebem, protože z coasteeringu jsme byli pěkně vymrzlí. Nicméně hlavní chod už se u všech různil. Někdo zvolil ryby nebo mořské plody jiný steaky nebo burgery. Severní pobřeží jsme si tedy opravdu vychutnali ze všech stran a zároveň bychom chtěly poděkovat i YMCA Greenhill, která tento výlet podpořila a sponzorovala.




V YMCA Greenhill už nám zbývá jen poslední týden… Nikomu se nám odtud nechce domů a tak si to tu s ostatními dobrovolníky a dětmi užíváme, co to jen jde, do poslední chvíle. Čeká nás už jen poslední Tesco, rozlučková večeře a potom se už všichni rozletíme opět zpět do našich domovů…


Terezie Barančicová, YMCA T. S.


sobota 20. srpna 2016

YMCA Lakeside potvrdila, že každá mince má dvě strany


YMCA Lakeside je outdoorové centrum na břehu největšího jezera Windermere v hornaté části Lake District v severozápadní Anglii. Lake District bývá označován jako jedna z nejhezčích oblastí
v Británii. Zdejší YMCA organizuje týdenní a denní campy především pro děti a občas i pro dospělé.
Je tady pestrá nabídka outdoorových aktivit: kanoe, kajaky, rafty, plachtění, lanové centrum, horolezectví, pěší turistika, bivakování a další.


Do Ymky Lakeside jsem přicestoval na konci června a bylo to vůbec poprvé, kdy jsem měl zůstat
v cizí zemi celé dva měsíce. Překvapilo mě, jak rychle jsem se přizpůsobil podmínkám v Lakeside, hlavně díky senzačním instruktorům jako Matthew, Derek, Glen, Paige, Nigel, Laura a jiní.
Britští instruktoři jsou ti, kteří s dětmi realizují outdoorové aktivity. Když mi kolegové vyprávějí,
jak jsou někdy z práce unavení, tak jim naprosto rozumím. V Praze totiž pracuji na základní škole,
ve školní družině, tak vím, jak moc je práce s dětmi zodpovědná, občas vysilující a že je zároveň zábavná a povzbuzující.
Mezi instruktory-dobrovolníky jsou lidé odsud z Británie, tři z Nového Zélandu, tři z Austrálie, jedna z Nizozemska a jedna z Francie. Všichni Češi vykonávají úklidové práce v Housekeepingu
a v kuchyni. Ve skladu sportovních potřeb mají dva britské zaměstnance.


Joyce, šéfka Ymky Lakeside pro provozní záležitosti, mě vyzvedla v Grange over Sands a přivezla
až na místo. V rychlosti jsem se seznámil s areálem, který je tvořen ze dvou částí - severním
a jižním campem. Kapacita Ymky je něco přes 350 lůžek v obou campech.
Hned druhý den jsem nastoupil do Housekeepingu, což znamená dosti zevrubný úklid toalet, pokojů (kartáčování matrací, utírání prachu, vysávání, odstraňování mastnot na zdech, povlékání,...), úklid společných prostor. Někdy je to víc náročné, jindy méně. S dalšími dvěma Češkami jsme si užili docela krušné chvilky. Některé děti po sobě odmítají uklízet, pak to po nich musíme vyčistit my. Když má dorazit velmi důležitá skupina, jako naposledy Jacobs, tak děláme deep cleaning. Zkrátka
to uklízíme dvakrát... Práce v Houskeepingu je obecně náročná, před příjezdem je potřeba s tím počítat a tak nějak si rozmyslet, co všechno vás může čekat.
Pracovní doba je od 8:30 do 16:30, pozdní příchody a předčasné odchody se netolerují! Nikdy se nestalo, že bychom z práce odešli byť o minutu dříve než přesně v 16:30. Polední pauza na oběd je
od 12 do 13 hodin. Občas máme coffee break dopoledne i odpoledne, když zrovna není busy day.


Připravte se na přemíru smaženého jídla. Kdo rád zdravá jídla, může narazit. Upřednostňuji zeleninu a ovoce před smaženým jídlem. Můj neobvyklý přístup byl přijat s nepochopením na straně předních zaměstnanců v Catering Academy, která "vaří" pro Ymku. Drtivá většina pokrmů podávaných
v místní jídelně je ve formě Frozen. Nejsou to však jen smažená jídla, ale i těstoviny, lasagne
a tradiční brambory. Sem tam výjimečně čerstvý zeleninový salát. Poslední dva týdny je na výběr spíše ze smaženého.


Čas na širší poznání Anglie bývá o večerech, ale hlavně o víkendech, čehož hojně využívám. Navštívil jsem s pár instruktory Skotsko a zůstal tam celý víkend. Nádhera! Lezli jsme jen tak
po horách a užívali si skotskou drsnou přírodu se vším všudy.
Během dalších víkendů jsem cestoval výletní lodí do Bowness on Windermere, velmi turisticky rušného místa. Dále jsem se procházel kolem Rydal a Grasmere Water, Derwent Water nedaleko městečka Keswick a výšlap na Latrigg Mountain, podíval se do centra města Kendal a taktéž
na zříceninu hradu. Naše česká skupina využila příležitost od Dereka k zorganizování celodenního výšlapu do hor, které jsem si tady tolik oblíbil. Dále jsem vystoupal na The Old Man of Coniston
v blízkosti Coniston Water a stejnojmenného městečka. V neposlední řadě jsem zajel busem
do dalších měst na březích jezera Windermere - Ambleside a Windermere. Miluji procházky
v přírodě a po horách. Užívám si, když mohu narazit na typicky anglickou vesnici a procházet se tam, popovídat si s místními lidmi. Je to pro mě neuvěřitelně zajímavé.


Do konce mého pobytu zbývá přesně týden...

Děkuji za pozornost!




Miloš Nguyen







neděle 31. července 2016

Dobrovolnický pobyt v YMCA Greenhill, Severní Irsko, coby letní táborový vedoucí

Únava, zpoždění, čekání – trošku nečekávaný začátek našeho dvouměsíčního dobrodružství. Severní Irsko sice není daleko, ale cesta byla vyčerpávající. Po příjezdu jsme nabrali trochu sil a s chutí jsme se pustili do čtrnáctidenního školení a tréninku. Náplní letních táborů jsou totiž nejrůznější dobrodružné aktivity, od lukostřelby a nízkých lanových překážek přes lezeckou stěnu, až po bouldering – lezení korytem řeky vzhůru. Pro nás byla tato příprava naprosto ideální – learning by doing nám pomohlo získat jistotu, že budeme schopny dětem vše vysvětlit a dobře se o ně postarat. 


Během teoretických přednášek jsme mohly porovnat přístup k dětem u nás a tady v Severním Irsku, který nás v některých ohledech překvapil. A to vše zároveň vedlo k budování našeho týmu, pocházejí z celého světa ať už z Dánska nebo Zimbabwe. Za celé dva týdny jsme si s ostatními dobrovolníky užili spoustu legrace, přípravy vrcholily, stačilo se jen vyfotit v YMCA tričkách a děti mohly přijet.


První týden za námi. Občas trochu jazyková bariéra, nutnost překonat ten trapný pocit, že se už po třetí ptáte, dítěte, co má na srdci a vy mu stále nerozumíte. Překvapení z toho, kolik dětí, které už jsou poměrně velké a i přes to si neumí zavázat tkaničky. Povzbuzení, z toho, když se dítěti nechce projít bahnitou stokou, ale dá na vaši pozitivní motivaci, překoná nevoli a strach a nakonec projde. Konečně pátek, když už odevzdáváte děti naposled rodičům, na vás padne únava po celém týdnu ale i smutek, že už tyto děti nikdy neuvidíte.


S druhým týdnem přicházejí i nové děti, nicméně vy už víte, co vás čeká. Jste si už jistější, víte, že něco zvládnete v pohodě, ale na něčem je třeba ještě zapracovat. Zjišťujete, jací jsou ostatní dobrovolníci, s kým se vám pracuje dobře a kde to trochu skřípe. Zároveň s tím se učíte, jak ty drobné neshody vyřešit a urovnat.

Nicméně další týdny jsou ještě před námi, takže uvidíme, co přinesou.  

Květa Kupková
YMCA Děčín - skupina Brniště