středa 16. listopadu 2016

ESG ŠVÝCARSKO 2016

Ahojte Ymkaři!
   Letos jsem já spolu s dalšími členy Ymca T.S. měli tu možnost se zúčastnit ESG Leadrship and Traning Seminar v nádherném Švýcarsku! A co že to vlastně bylo? ESG je školení pro mladé i starší skautské vedoucí z celé Evropy, pořádá se každý rok na různých místech Evropy. Právě to letošní srpnové proběhlo v zeleném Švýcarsku.
    Na cestu se nás vydalo celkem sedm –Já, Neši, Torpa, Terka, Fiš, Tomket, Gůgl a náš super řidič Veveřák. Jak některým již došlo, vyrazili jsme na tu cca desetihodinovou cestu autem a již po cestě zažili spoustu zábavy. Abychom si protáhly od dlouhého sezení nohy a taky, aby si Veve odpočinul, jsme zastavili v malebném horském městečku v Rakousku St. Anton a vydali jsme se hledat kešky. Jakmile jsme se překročili hranice Švýcarska nemohli jsme spustit oči z tak nádherné krajiny, všechno okolo bylo tak moc zelené!
    Jelikož jsme přijeli na sraz o den dřív, mohly jsme mít na jednu noc naši táborovou základnu v podobě starého, ale nově zrekonstruovaného mlýna, jen pro sebe a později také pro Maďarské skauty, kteří přijeli ve večerních hodinách.
   A bylo to tady, první den ESG. Jelikož jsme se nikdy podobně veliké mezinárodní akce neúčastnili, tak jsme měli obavy, jaké to bude, ale všechny byly zbytečné. Pro zahájení akce jsme se museli přesunout do centra Zurichu do jejich YMCA domu. Kdo by tam však hledal nápis YMCA nedohledá se, Švýcarsko jako pár dalších státu používá svůj mezinárodní přepis tudíž – CEVI. Vedoucí si pro nás nachystali bezvadnou hru. Chceš večeři? Najdi si ji! Náhodně nás rozdělili do skupinek a dali nám mapu města, do které zaznačili 12 míst. K mapě jsme dostali další papíry jeden s 12 obrázky a druhý s dvanácti krátkými texty. Našim úkolem bylo postupně projít všechna místa, propojit obrázky s texty a tak nám vyjde tajenka, místo kde se skrývá naše večeře. Abychom v tak horkém počasí neumřeli vodou, dostali jsme každý YMCA flašku.
   Druhý den byl plný přednášek, ale také další her. Dopoledne jsme si zahráli další bojovku. Tématem dne byla legenda o Wilhelmu Tellovi a úkolem naší hry bylo poskládat si mapu našeho okolí celkem z 50 malých lístečku a podle souřadnic nalézt místo, kde drží Willa. Všichni jsme tuto hru hravě překonaly a Wilhelm byl zachráněn, ale jeho vězení bychom mu mohli závidět, jelikož měl nádherný výhled na vodopád! Odpoledne už se program rozdělil do dvou skupin a to na „vedoucí“ a „rádce“. Vedoucí měli v plánu přednášku o YMCA, kterou vedl sekretář YMCA EUROPE. Rádci se zabývali teorií her a jejich přípravou. Večer jsme ukončili společným posezením u ohně hraním her a zpíváním písniček, to byste nevěřili kolik písniček je zároveň v češtině, němčině a angličtině!
   A máme tady celodenní túru, na kterou jsme se všichni těšili už jenom kvůli té nádherné přírodě, která nás obklopovala. Cílem túry bylo dostat se na kopec Bachtel který byl 1115 m. n. m. Odtud byl opravdu nádherný výhled na široké okolí a také na další bod naší cesty a to bylo veřejné přírodní koupaliště! Večer jsme mohli vyzkoušet přírodní saunu nebo nabídku masáží od našich vedoucích. A jelikož celodenním tématem byla Heidy devčátko z hor, tak jsme večer zakončili sledováním filmu.
   Poslední den jsme strávili zase každá skupina různě. Rádci se učili vařit na ohni, stavět si přístřešky či menší dřevěné stavby. Ostatní měli seminář zaměřený na naši osobnost a komunikaci. Odpoledne se konala rada ESG, do které byl zvolen i jeden náš člen a to Veve! Takže teď i čeští YMCA skauti mají zastoupení v ESG! Abychom prohloubili také naše zeměpisné znalosti, tak nás čekal mezinárodní večer, na kterém jsme měli možnost ochutnat speciality jednotlivých zemí – Arménie, Německo, Švýcarsko, Finsko, Ukrajina, Bělorusko, Maďarsko. A jelikož jsme si chtěli užít poslední společné chvíle, jak nejvíc to šlo, tak jsme se vydali k ohni a zpívali písničky a hráli hry a ti nejvytrvalejší z nás vydrželi až do svítání!
   Nastalo veliké loučení, spousta slz a slibů na další rok. Celé ESG jsme si společně užili, poznali spoustu nových skautů, se kterými máme hodně společného. Poznali jsme nové kultury a to jak to chodí u našich skautů v zahraničí. Pokud budete mít stejně jedinečnou možnost jako my, neváhejte a na ESG vyrazte, nebudete toho litovat a poznáte spoustu suprových lidí a hodně se toho naučíte!

PS: Shlédněte naše suprové video plné vzpomínek!
https://www.youtube.com/watch?v=alyKj-gqBXI
        







Kristýna Týna Líčková, YMCA T.S

úterý 25. října 2016

YMCA Lakeside


Datoval se začátek června a já po úspěšně zvládnuté maturitě nevěděla, co si počít dál. Můj plán byl jasný: vycestovat, poznat zahraničí, seznámit se s novými lidmi, zažít kupu srandy, zlepšit svoji jazykovou vybavenost a v neposlední řadě prověřit, jak dlouho vydržím přežít bez komfortu své postele. Po několika hodinách, kdy se mi internetový prohlížeč snažil vnutit doslova všechny druhy zaměstnání ve všech koutech planety, jsem konečně narazila na něco schopného v podání volunteeringu, od čehož jsem se dostala až k samotné Ymce. Po prozkoumání, oč se jedná, bylo jasno. Chci jet do Lakeside!! Kontaktovala jsem českou koordinátorku Ivu Šípkovou a po podání přihlášky a vyplnění několika dalších dokumentů jsem mohla vyjet.


Ve středu 20. července započalo mé malé velké dobrodružství. V odpoledních hodinách jsem se letadlem přepravila do Manchesteru a odtud pak dvě hodiny vlakem směrem na sever. Do kempu jsem se tedy dostala v nočních hodinách autem, a to rovnou s paní šéfovou. Prvotní přijmutí od již zaběhnutých Čechů (protože já přijela cca 3 týdny po nich) bylo velice pozitivní. Stejně jako od všech ostatních žijících v kempu, tedy instruktorů a dalších dobrovolníků z jiných států. Další den mě čekala moje první šichta, byla jsem přiřazena do týmu housekeepingu, který obsahoval vedoucí, 3 anglické uklízečky, Čecha, Češku a teď už i mě. Můj první pracovní den se skládal hlavně z formalit a představování se všem možným. Začalo to vyplňováním úředních dokumentů, jenž jsou nezbytné pro mé pobývání na ostrovním státě. Pokračovali jsme v formálním představování se kolegyním a zakončila jsem ho seznámením se se správným postupem mytí toalet. Jako další přišel na řadu pátek. Jak je zvykem busy pátek a mě čekala moje premiéra/derniéra ustát všechen ten shon. V pátek se většinou musí uklidit všechny obydlené části. Místní úklid zahrnuje převlékání postelí, umývání koupelen, leštění dřevěného nábytku, pomocí mopu či vysavače zbavení nečistot podlahy a odstranění špíny pokrývající zeď. Půl pátá odbyla a nám, jako každý všední den, padla. Víkendy tu jsou pro nás dobrovolníky volné, a tak se naskýtá možnost vyjet si po okolí. A to panečku stojí za to. Nacházíme se totiž v The Lake District of Cumbria, označovaném také jako tou nejkrásnější krajinou z Anglie. Všude kolem sebe tedy vidím jen obrovské hory a jezera, a když vylezu na vyšší kopec, tak zahlídnu i moře. Panoramata tu jsou vystřižená jak z nějakého fajnového časáku pro tipy na výlet. Není tedy divu, že se mi ne jednou podařilo zabloudit, to si potom musím připadat jak Bear Grylls snažící se najít cestu ven skrz divokou džungli.

Jako další nepřehlédnutelné pozitivum vnímám svůj pokrok v angličtině. Jasně, že spoustu nedostatků stále vlastním, ale nelze si stěžovat. Zvláště teď, když všichni čtyři Češi jsou už několik týdnů doma a mě nezbývá nic jiného než myslet jako správná Angličanka. Jako taková jsem si zvykla už na zdejší kuchyni, tedy na anglické snídaně (a to vážně jak se patří), jacket potato v podstatě s čímkoliv nebo typický fish and chips. K odpolednímu a večernímu chodu nechybí dezert v podobě buchet nebo donutů pro dobití energie, a to pořádného množství. Tady se cukrem totiž opravdu nešetří.
Ani sociální život zde nezahálí, nejbližší zařízení pro doplňování tekutin se sice nalézá několik kilometrů odsud, ale většina instruktorů jsou majiteli dopravních vozů, a tak není obtížné se s nimi do jakéhokoliv města podívat. Místní ceny odpovídají místním výplatám, takže s jednou librou v kapse se piva nedočkáte. Ale dost se ve zdejších lokálech konají různé akce, kdy například jsme se za 15 quids příjemně najedli a ještě vyrazili do kina.
Je konec října a počasí tomu odpovídá, ačkoliv je tu v podzimních měsících mnohem méně dešťových přeháněk než v těch letních. Větší chlad tu pociťuji denně. Má chatka je po odjezdu tuzemských spolubojovníků vyhřívána už jen mým dechem a elektrickým topením běžícím pořád naplno. Ovšem, protože je to budova dřevěná s několika vchody pro nejrůznější velikosti pavouků, tak tu trošku poznávám význam slova zima. Tyto nedostatky způsobené matkou přírodou jsou mi plně kompenzovány, neboť mám koupelnu jenom pro sebe. Za zmínku také stojí výhled z mého pokoje rovnou na jezero. Občas mohu pozorovat bandu dětí, která se právě (ano i v těchto měsících) pořádně vymáchala při jedné ze sessions. Celý tento kemp je outdoorový. Nejčastěji se sem jezdí na školu v přírodě nebo různé teambuildingové akce. Věk tu nehraje roli, takže potkávám děti od 6 - ti let přes teenagery z college až po lidi chvilku před důchodem. Kemp je dělený na jižní a severní a dohromady má kapacitu asi přes 300 lůžek. Aktivity účastníků zahrnují sjezd lanovkou přes jezero, horolezeckou stěnu, několikametrová houpačka v lese, lanové centrum, plachtění po jezeře, vyzkoušení kajaků nebo kánoích, výšlap na horu a spousty dalších. Možností jak vyplnit čas jsou tu desítky a tak není problém vytvořit pestrý a živý den pro kohokoliv.

Právě teď tu přebývám již svůj 14. týden a přitom mi přijde, že je to jako včera, kdy jsem tu celá rozčarovaná chodila a nemohla nalézt správná slova na tu krásu kolem a pro vyjádření se čehokoliv v angličtině. Každopádně se těším na své další zážitky v jakékoli podobě, protože zkušenost je to nevyčíslitelná.

úterý 11. října 2016


Change Agents 

tentokráte v Chiang Mai v Thajsku



Dva roky uplynuly jako voda a najednou tu bylo druhé, a tím pádem i poslední, "global gathering", kde sešli všichni change agenti, aby se ještě něco přiučili, sdíleli své úspěchy i strasti a vytvořili ještě silnější přátelská pouta napříč celým světem.




Cesta z Prahy do Chiang Mai, byla dlouhá a vyčerpávající, ale na letišti na nás čekalo velice příjemné překvapení v podobě usměvavých dobrovolnic z YMCA Chiang Mai, které nás dovezly až do YMCA hostelu.










První den byl pouze příjezdový, takže jsme se spíše seznamovali s novými lidmi a oprašovali přátelství z minulého roku. Povídali si, jak o tom, co se nám za ten rok přihodilo v osobních životech, tak o naší práci v YMCA a projektech, spojených s CA programem.




Světová YMCA vyhlašuje každým rokem tzv. world challenge, která letos nesla název #giveavoice, tudíž "dát hlas" mladým lidem. Umožnit jim říct svůj názor. Zapojit se do procesu.

Tudíž byl letos trochu jiný koncept než na loňském global gathering. Většinu seminářů a školení vedli právě někteří z nás. Více jsme diskutovali a měli možnost projevit, co si o daném tématu myslíme my a jaké s tím máme zkušenosti.

Témata školení byla různá a my jsme si mohli vybrat vždy z několika možností a tím pádem se zúčastnit toho, co nás opravdu zajímá. Například: StopPoverty, sebevědomí, duševní zdraví, propagace, životní prostředí, sport, a mnoho dalších. 



Mohlo by se tedy zdát, že jsme celou dobu jen seděli na přednáškách, poslouchali a diskutovali. To ale není tak úplně  pravda.
O víkendu jsme si mohli vybrat z několika workshopů a vyjet mimo YMCA hostel. Já jsem se například zúčastnila WS Youth Empowerment. Se skupinou asi dalších 15 lidí jsme se vydali na střední školu, kde jsme si se žáky zahráli pár her, zatančili a zazpívali lidové písně.





Nebyla to ale pouze zábava, ale i těžká práce, protože jsme potom "stavěli" tzv. mushroom house, což v praxi znamenalo vyrobit cement a poté vytvořit podlahu. Nakonec jsme to ale s za pomoci lidských řetězů z CA a studentů zvládli!






Abychom neupustili od křesťanského ducha, který každá ymkařská akce nese, měli jsme každý den zamyšlení. A většina z nich byla doplněna o zpívání chval, což potěšilo tedy nejen duši a srdce, ale i uši.








Vyvrcholením celého global gathering byl závěrečný večer. Ten byl jakýmsi ukončením celého dvouročního programu. Každý z nás dostal plaketu se jménem, která stvrzuje to, že jsme řádně vyškolení CA.
Celý večer byl ozvláštněn o národní kroje ve kterých jsme měli za úkol přijít. 
Zakončení to bylo opravdu velkolepé. S výbornou večeří v thajském stylu, vystoupeními některých CA a živou muzikou.



Závěrem bych už snad jen podotkla, jak významné a přínosné pro mě bylo, že jsem měla tu možnost být součástí tohoto programu. Poznala jsem skvělé lidi z různých koutů světa, našla nové přátele, získala neuvěřitelné množství nových informací, zkušeností i dovedností a měla jsem možnost navštívit nové země a poznat tak jejich kulturu. 

Být součástí programu Change Agents sebou sice nese dost práce a času stráveného nad úkoly, projektem či na školeních, ale rozhodně to za to stojí. 

Tímto bych tedy chtěla poděkovat YMCA v ČR, že nám - dvěma novým čerstvě vyškoleným "change agentkám" - dala tu možnost se tohoto programu zúčastnit.

Patricie Pastorová, YMCA DAP

Photo by: Philip Willson


středa 14. září 2016

YMCA Lakeside

Na začátku tohoto roku jsem uvažovala, kde strávím letošní prázdniny. Když jsem v lednu našla na stránkách nicm.cz možnost odjet jako dobrovolník do YMCA Lakeside, neváhala jsem a poslala přihlášku.

Před pár týdny jsem se z Lakeside po 2 měsících vrátila. Začátek pobytu sice nebyl jednoduchý, protože jsem přijela jako první a nedostala jsem od hlavní šéfové žádné informace o práci, jídle ani kapesném, ale postupem týdne jsem na vše přicházela. Jako jediné negativum tedy vidím nezájem šéfové o dobrovolníky, zda se nám daří dobře či máme nějaký problém. Často dávala najevo, že jsme tu spíše jako brigádníci než dobrovolníci. Dobrovolnictví zřejmě vnímá jinak než ho znám tady v ČR.

Jinak ale pobyt hodnotím kladně. Byla jsem spokojená, jak s prací v kuchyni, kde jsme měly na starosti hlavně mytí nádobí, hrnců a úklid kuchyně. Mezi zaměstnanci jsme si našli přátelé. Vždycky budu postrádat náš team ze South campu :)


 
 



Pokud máte rádi přírodu, v Lakeside se vám bude líbit. Příroda je opravdu nádherná, pořád je co objevovat a při každém výletě jsem zašla. Navštívili jsme jak vesnici, tak menší městečka. Za krásné výlety vděčíme hlavně Robinovi a Dereckovi.

 
 

Také místní lidé mě překvapili tím, jak jsou příjemní a hodní. Když jsme se byli podívat s Milošem, Jančou a Verčou na mši v nedalekém kostele, dostalo se nám moc hezkého přijetí. Jednou jsem se vydala na procházku a došla do neznámé vesnice. Naštěstí, když jsem se ptala jednoho místního na cestu, nabídl mi, že mě zaveze až do campu.


Když jsem se do Lakeside hlásila, bála jsem se, jak to bude se stravou, jelikož musím držet bezlepkovou dietu. Překvapilo mě, že dieta nebyla komplikací a nikdy jsem nebyla jediná. Naopak každý týden spousta dětí měla nějakou dietu. Když pominu drobnosti, že jídelníček nebyl úplně zdravý, kvůli tomu, že většina jídla byla smažená, že mi chybí ovoce bylo překvapením a zeleninového salátu se nemělo moc brát - prý je pro chuť a ne pro jídlo -  byla jsem ráda, že vůbec mi dieta byla umožněna a nabídka bezlepkového byla obrovská.

Pokud vám nevadí práce v kuchyni nebo v housekeepingu, zhruba 35 hodin za týden, a máte rádi přírodu, jeďte do Lakeside.

Chtěla bych poděkovat české YMCE, hlavně Ivě, za možnost být dva měsíce v Anglii a poznávat přírodu kolem Lake District a také Čechům. Pokud na tento článek náhodou narazíte - Verčo, hodně štěstí v dalších dnech v Lakeside, Jani, my se uvidíme, až zase začne uni a Miloši, bez tebe by tam nebylo tolik srandy a ještě jednou díky za bezlepkový chleba a dobroty.

středa 7. září 2016

Ohlédnutí za EYYWC 2016

Celý rok jsem uvažovala nad tím, zda vyrazit s Ymkou do zahraničí. Chtěla jsem poznat lidi z YMCA z jiných zemí, zjistit, jak to funguje u nich apod. Proto jsem se rozhodla přihlásit na EYYWC neboli European YMCA Youth Workers Camp, který se konal v Michelstadtu v Německu. Už od dubna moji emailovou schránku plnily emaily z YMCA ohledně kempu, až mi z toho šla hlava kolem. Nekonečné vyplňování papírů a nejhorší na tom bylo, že to bylo v angličtině. Také nám přicházelo mnoho informací a možnost vybrat si kurz, kterému se budeme věnovat celý týden a do něj se taky zapsat. Bez váhání jsem si ze všech možností vybrala právě Treehouse, což mě nejvíce zaujalo, jelikož se jednalo o šplhání na stromy a tam stavění „domu“. Ten kemp mě tak nadchnul, že jsem přemluvila další dva lidi z naší Ymky, abychom mohli společně vyrazit vstříc zahraničnímu dobrodružství.

Po vstávačce v nekřesťanskou ranní hodinu (čtvrtou hodinu ranní) jsme vyrazili autobusem do Prahy, kde jsme měli sraz z ostatními účastníky z YMCA Orlová (Šimonem a Mirkem). Po strastiplné cestě autobusem a poté i vlakem jsme zdárně dorazili do cíle. V Michelstadtu na nádraží na nás čekalo auto, které nás odvezlo přímo do tábora, který byl kousek za městem. Kvůli zpoždění jsme dorazili až na večeři. Všichni nás tam zvesela vítali, objímali či potřásli rukou, jakoby jsme se znali odjakživa, ale přitom jsem se viděli poprvé v životě. A všichni mluvili anglicky. Jen co jsme se pozdravili, hned spustili angličtinu. Zahlcovali nás otázkami s radostí, že konečně vidí lidi z Čech. Já jen stála, možná i s otevřenou pusou a nevěřícně zírala, kam jsem se to přihlásila. Abyste se dostali trochu do obrazu, tak vám na sebe budu muset něco prozradit. A to je to, že moc nemám ráda angličtinu a jakmile mám mluvit anglicky, tak se stydím Skoro by se dalo říct, že ze sebe nevydám, ani hlásku. A najednou jsem na místě, kde se můžu dorozumět jen díky angličtině. Po krátkých odpovědích, které jsem přes svou stydlivost rychle poskládala dohromady, nevím, jestli vůbec byly gramaticky správně, jsem se konečně dostala z toho hloučku vítajících. Bez mluvení jsem se bezpečně  probojovala k večeři. Nejhorší bylo zjištění, že zbývá ještě 7 dní do konce. Když každý nasadil svůj jazyk, tak jsem si připadala, jako při stavbě babylonské věže. Celé to v podstatě vypuklo večerním programem, který jak je zřejmé byl také v angličtině. Pomalu, ale jistě jsem se s tím smiřovala.

Aby to nebylo moc dlouhé, tak vám nebudu popisovat každý den do detailu, ale zažili jsme spoustu legrace, zábavy, nabyli nových zkušeností, získali nové přátelé po celé Evropě a pro mě to byl i úžasný čas s Bohem, kdy se člověk mohl sdílet o věcech s lidmi z jiné země a přitom jsme si skrze křesťanství a Ymku mohli být tak nesmírně blízko, opravdu jakoby jsme se znali už předtím. Každé dopoledne bylo ranní sejití v hlavním stanu, kde byl společný program, pokaždé to měl na starost jiný stát a měl dané téma na 45 min. Dokonce to jeden den vyšlo i na nás. Měli jsme téma modlitba, způsoby modlitby, rozdílnost modlitby, síla modlitby, společná modlitba,… dlouho jsme si s tím lámali hlavy, jak to pojmeme a ztvárníme, ale nakonec jsme to dali dohromady. Poté se každý odebral na ten svůj daný kurz a tam pokračoval jeho program.

Já a Lucka, která je taky z Čech, jsme byly na treehouses. Bylo to prostě skvělé. Tento kurz vedl jeden Rus a dva chalani ze Švýcarska. Bylo nás tam asi 20 ze všech možných zemí. Byli tam Němci, Rusové, Ukrajinci, Islanďané, Irka, Britové, Švýcaři a my. První dopoledne jsme strávili tím, že jsme se učili uzly, jak bezpečně přivázat kládu ke stromu a pak si bez strachu na ni vesele poskočit, lézt do 10m na holý kmen díky sedákům a expreskám a samozřejmě bezpečnost při práci. Uběhlo to jako voda a nemohla jsem se dočkat dalšího dne, kdy jsme měli začít stavět. Další den to vypuklo. Začali jsme stavět a obnášelo to vzájemnou důvěru a hlavně komunikaci. Hrozně mě to bavilo, ani nejde popsat jak. A naše vzájemná komunikace byla děsná legrace. Nikdo netušil, že se budou používat taková slova, co se normálně člověk ve školách neučí, jako názvy uzlů, různých lezeckých pomůcek,... takže to povětšinou probíhalo u všech stejně. Bylo jen pokřikování jmen a ukazování, popřípadě člověk dodal barvu předmětu. Všichni jsme se té jazykové bariéře smáli. Při té práci si člověk mohl i povídat a zjišťovat, jak to chodí v jiné Ymce, co dělají a bylo to pro mě obohacující. Mohli jsme se navzájem obohacovat v tom, co děláme. Obzvláště s Rusy a Ukrajinci, s kterými jsem mohla mluvit česky a oni rusky či ukrajinsky a rozuměli jsme si. Celá stavba zabrala každé dopoledne toho týdne vyjma jednoho dne, kdy byl celodenní výlet. Strašně rychle mi to uteklo. Strávili jsme na tom 4 dopoledne což dělalo 15h práce a největší šok byl, že další den jsme to měli bourat. Proto jsme toho využili a jednu noc jsme tam přespali. Další den dopoledne měla naše celotáborová práce skončit během pár hodin, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, byl to hrozně zvláštní pocit, když stojíte na něčem, co si pod sebou podřezáváte a pak to pod vámi spadne a s vámi to cukne a díky sedáku zůstanete viset na stromě. Byla jsem nesmírně ráda, že jsem tohle vše mohla začít, ale samo o sobě by to stavění nebylo tak dobré, kdyby tam nebyli ti lidé, kteří teď každý z nich má speciální místo v mém srdci.

Každé odpoledne byly tak zvané experiences, což bylo něco jako workshop. Vždy se člověk někam zapsal a tam se pak mohl podívat. Dozvěděl se, jak to chodí v jiné zemi či co daná zem dělá v Ymce za aktivity, co se tam hraje za hry, a mohl si to člověk vyzkoušet. Bylo to zajímavé, dokonce i my z Čech jsme na jedno odpoledne měli připravený tento program.
A večery? Ty byly super, všichni jsme se opět sešli ve velkém stanu a byl tam program, při kterém jsme hráli i hry. Poté si člověk  mohl zajít do bistra, které každý den  měla na starosti jiná země a rozdávala tam na ochutnávku nějaká jejich jídla. Některé večery byly i u ohně, kde se sešly 2-3 chatky a mohli se navzájem poznat. Každý večer bylo sdílení s lidmi z chatky, toho co jsme prožili daný den. Bylo to povzbudivé slyšet, jak to tam každý jinak prožívá a super bylo, že jsme to pak každý zakončil modlitbou. Teda aspoň takhle to probíhalo v naší chatce.

Ovšem nejlepší byl poslední večer. Z našeho „stromového domu“ se udělal velký oheň pro celý tábor a po celém tábořišti bylo 5 stanovišť, kde se vždy mohl člověk zastavit a prožít speciální chvíli s Bohem. Když si každý prošel, to co chtěl, tak jsme se sešli u toho velkého ohně a společně jsme klábosili, zpívali apod. Nikomu se nechtělo odcházet spát, všichni věděli, že je to poslední den.

Sobotní ráno nepřineslo moc úsměvů na tvářích, protože se nikdo nechtěl loučit. Ale muselo to přijít, všichni jsme se na konci rozloučili a objali. I přesto, že jsem první den byla nešťastná, kde to jsem, nikdy bych to za nic nevyměnila a klidně bych na takovém táboře byla celé prázdniny. Nikdy na tuhle zkušenost nezapomenu a věřím, že se mi zas naskytne další. 



Ráchel Jiroutová
YMCA Děčín - skupina Cvikov

pátek 2. září 2016

Skvělý evropský tábor YMCA v německém Michelstadtu!


Na konci července proběhl v německém městě Michelstadt evropský YMCA tábor pro pracovníky s mládeží, kde se mladí lidé z nejrůznějších států Evropy od České republiky po Island, Rusko, Skotsko, Ukrajinu mohli společně setkat a prožít spolu týden plný zážitků a dobrodružství.


Tábor začínal jak jinak než seznámením všech a celého světa, pamatuji si, že naše země byla pojmenována jako země, kde se vypije nejvíce piva na světě, inu co se dá dělat. Druhý den následovaly již samotné workshopy – samozřejmě nemohl chybět TENSING, ale také byl kurz pro pracovníky s mládeží, sporty, dále workshop, kde stavěli celý týden lesní domek, a také media tým, který zpracovával fotky a tvořil videa z celého tábora. Největší nával byl asi ve skupině stavějící lesní domek a taky ve skupině TENSING. Já osobně jsem byl v media týmu, takže jsem viděl všechny postupné kroky a vývoje v jednotlivých kurzech a musím říct, že práce byla odvedena opravdu skvěle. Na lesní domek jsme se mohli podívat poslední večer, kdy bylo na samotném domku každovečerní bistro.


Jak probíhal celý týden? Ráno byl vždy společný program na nejrůznější témata (např. jazykové bariéry, rozdílnosti, atd.). Po společném programu následovaly vždy workshopy, až do oběda. Po obědě byl odpočinek, který já jsem prožíval na poradě vedoucích, která se většinou protáhla až do začátku zkušeností, kde tedy kdokoli mohl cokoli nabídnout ostatním. Já jsem byl například na ruském vaření, kde jsme dělali palačinky, či na improvizačním divadle. Po večeři následoval nejrůznější program – jako například populární TED talk, tedy každý mohl v omezeném čase zmínit nějaký svůj podnět a pak byl kratší čas na otázky, nebo hry, spirituální procházku a mnoho jiného.


Zažili jsme také celodenní výlet do Wiesbadenu, kde jsme mohli prožít prohlídku světa techniky a vědy, která byla okouzlující a kde by se dalo strávit celý den, jenže odpoledne jsme měli ještě procházku po samotném lázeňském městě. V poslední den samozřejmě bylo velké vystoupení a prezentace všech workshopů a zkušeností a všeho, co jsme se mohli naučit.


Takto ve stručnosti, jak probíhal Evropský tábor YMCA pro pracovníky s mládeží. Prožili jsme ještě mnoho dalších dobrodružství, ale to by bylo na delší povídání. Je však velká naděje, že za dva roky bude další ročník tohoto tábora v Česku, tak se můžete přijet podívat a zhodnotit sami.   

Miroslav Sedláček,
1. září 2016, Orlová



            

čtvrtek 1. září 2016

Tábor pracovníků s mládeží YMCA 2016 v Michelstadtu



Asi proto, že se jmenuji Šimon, nebo možná jen kvůli tomu, že pohled z okna sliboval hezké počasí, jsem se nechal přemluvit a vyrazil jsem ve dnech 23. – 30. července společně se čtyřmi dalšími lidmi na Tábor pracovníků s mládeží YMCA do německého „vesnického města“  Michelstadtu, které se nachází asi 60km jižně od Frankfurtu. Na počátku byl formulář, přihláška na tábor. Po vyplnění a odeslání začaly přicházet další a další, které vyžadovaly mé soustředění - výběr kurzu, organizace ranního programu, vlastní workshop a účast v kapele, do které jsem se přihlásil jako bubeník.
Z Orlové jsme vyjeli v sobotu 23. července kolem 3. hodiny ráno, abychom vlakem z Havířova dorazili včas do Prahy, kde na nás čekala skupinka 3 dalších lidí, abychom jako celá česká skupina cestovali pohromadě, autobusem z pražské zastávky Florenc. V batozích jsme měli haldu typických českých potravin, které nám je značně přitížily. Ještěže brzy zmizí a zpátky už je nepovezeme! J Já jsem k povinné výbavě oblečení přidal ještě paličky, metronom, sluchátka a klíč k ladění bicích.
Do Frankfurtu jsme dorazili včas, s Regiojetem předpovídanou rezervou, a začali se ohlížet po nějakém místě k nákupu jízdenek do Michelstadtu. Nalezli jsme - automat, automat, automat. Než jsme našli normální pokladnu, vlak nám samozřejmě ujel a my čekali na další spoj. Do tábora jsme volali, že jsme stále naživu a že přijedeme trochu později.
Z nádraží nás vyzvedl jeden z hlavních organizátorů s malou dodávkou, kam jsme se vešli všichni i s batohy, a odvezl nás pár kilometrů do tábora. Díky hodince strávené ve Frankfurtu na nádraží jsme zmeškali tradiční exkurzi po táboře a přišli jsme právě včas na večeři. V táboře nás přivítal YMCA trojúhelník, který nám prozradil, že jsme skutečně na správném místě. Tábor sestával z budov jídelny, kanceláře (haciendy) a hygienického koutku. Uprostřed zelené louky stál hlavní stan a dokola byly rozestavěny chatky. Kousek od stanu nahoru do kopce stál veliký kříž a na opačně straně bylo volejbalové hřiště. Týden v táboře uplynul velmi rychle, takže dění přiblížím také jen velmi rychle a pouze to nejdůležitější.
Každý z účastníků si v přihlášce vybral svůj kurz, který mu byl nejbližší a který by mu měl pomoci v tom, co bude v budoucnu v YMCe dělat. Já jsem si vybral kurz Tensingového vedoucího. Bylo to velmi zajímavé a myslím, že bych s novými zkušenostmi chtěl něco začít i v Orlové. Kurzy byly každý den tři hodiny. Tensing začínal hraním her, rozcvičkou a rozezpíváním. Pak nám v Tensingu zkušení vysvětlovali něco trochu z teorie – tvorbu zajímavého programu, přístup k lidem, rozdělení a předávání úloh v Tensingu , získávání lidí či prostředků k realizaci. Na konci týdne měl Tensing předvést, co se naučil na „velké show“.
Mimo kurzy si každý měl připravit program pro ostatní. Docela dlouho jsem nad tím uvažoval a po vyloučení bubenického workshopu, který by byl poměrně náročný – nejen na paličky – jsem se rozhodl, že naučím skupinu zpěváků nějaké chválící písničky. Vybral jsem tedy 4 písničky, které znám a které jsem byl schopen učit. Do toho mě Češi přemluvili, abych přidal jednu českou písničku, a už to bylo. Na můj program se lidé mohli přihlásit dvakrát – v pondělí a ve čtvrtek – poprvé v rozsahu 8 a podruhé 5 osob. Česká písnička měla samozřejmě největší úspěch – písnička „Kdo je králem džungle (Hu, hu)“ se na různých místech tábora ozývala po celý týden. Potěšilo mne, že nezapadly ani ostatní písničky a člověk mohl běžně poslouchat zpěvy o banánu, kiwi a mangu, které jsem použil jako rozezpívání. Nechci se tím chlubit, ale podle mého názoru se mi to docela povedlo.
Ve středu byl výlet. V 10 hodin jsme vyrazili směrem ke koupališti, abychom tam nasedli do autobusů. Hlavní zastávkou bylo muzeum optických a fyzikálních klamů. Kousek za muzeem jsme dostali grilovaný oběd a dvouhodinové volno. Mohli jsme například vidět (nebo vlastně nemohli J) „Slepý bar“ – dobře zatemněný bar ve sklepní části muzea, ve kterém rozléval slepý barman. Ten přijal objednávky jak německy nebo anglicky, tak rusky či ukrajinsky (ukrajinskou ruštinou – pro přesnost), takže někteří si dobře procvičili rodný jazyk. Já jsem to v absolutní tmě dlouho nevydržel a nepozorovaně jsem se vytratil, což v té tmě nebylo těžké… Jakýkoli pokus o focení skončil černě, a to doslova. Poté jsme odjeli autobusem a dostali 4 hodiny na procházení po městě Wiesbaden. Po návratu do tábora kolem 10 hodiny se nikomu nic nechtělo.
Poslední den v táboře byla přehlídka, která zahrnovala představení některých workshopů a kurzů. Tensing měl na starosti „velkou show“ s hrami, hudbou a tancem. Potom následovala diskotéka a táborák.
Poslední den byl velmi dlouhý. Rozloučení se všemi účastníky si vyžádalo čas. Každý měl zážitky a chtěl si sdělit poslední dojmy s jinými národnostmi. Někteří to zvládli za 2 minuty, jiní jich potřebovali 15.
Protože náš autobus vyjížděl z Frankfurtu ve 23:15 a tábořiště nám bylo otevřeno jen do 13 hodiny, kvůli dalšímu příchozímu táboru, rozhodli jsme se strávit čas na koupališti a potom se projít po městě. Vyšlo nám pěkné počasí – svítilo slunko a občas se zatáhlo, abychom se nespálili. Večer jsme se dostali do Frankfurtu a odjeli do Prahy. Z Prahy do Havířova a z Havířova domů do Orlové. Další den do práce a teď píšu článek o tom, jak to vlastně všechno bylo.
Tábor byl pro mě skvělou zkušeností a rozhodně bych se rád znova aspoň setkal s lidmi, které jsem na táboře potkal,  třeba za 2 roky na dalším táboře. A přestože bych se rád podíval i do Španělska nebo Portugalska, doufám, že by se tábor mohl konat i někde blíže, třeba v Česku :)